Jak jsem sehnala letadlo, aneb jdi si za svým

Bylo úterý, někdy koncem června, večer, když mi píše moje lektorka Kajda. Už ze zpráv jsem cítila, že je zoufalá. Vracela se z Jamajky na pohřeb svého otce, který ji tragicky zahynul v den naší taneční show. Letadlo mělo zpoždění, vše se posunulo a přílet do Prahy je plánován na čtvrtek něco málo před 10.00 hodinou ranní. Pohřeb v Ostravě ve 14.00. “Andy, dokážeš mi sehnat někoho, kdo by mě do té Ostravy z Prahy odvezl?”, psala mi Kajda. První věc, co mě napadla, že to je asi to nemenší někoho sehnat, ale dá se to vůbec autem stihnout, když není jisté, v kolik přesně se z letiště dostat a hlavně jak to bude na silnici vypadat??

Začala jsem přemýšlet, jak to udělat, aby to stihla. Na Jamajku šetřila rok, ani nevěděla, zda odjede. Nakonec to vyšlo, což určitě v danou situaci, na vyčištění hlavy, bylo to nejlepší, ale co teď. Letenky měla zajištěné včas, ale prostě zpoždění neovlivníš. Věděla jsem od první chvíle, že to musím nějak zařídit. Už jen ta představa, že bych nestihla pohřeb vlastního táty, by pro mě byla nepředstavitelná. Začnu vymýšlet. Vlak, autobus, taxi… vše nereálné a nic nejede tak, jak by bylo třeba. Co třeba let z Prahy do Ostravy, to určitě něco bude? Ano, nacházím letenku, super, jen ten let potrvá skoro dva dny s přestupem někde bůh ví kde, takže tudy cesta asi taky nevede. Pak už jedině soukromé letadlo. A proč vlastně ne. Sedám k počítači a hledám nějaké společnosti, které toto zařizují. Píšu i příběh, proč to vlastně sháním tak na rychlo. Z jedné, konkrétně style jet, mě poměrně obratem volá nějaký chlapík. Znovu si vyslechne, co vlastně chci a říká, že takový let stojí kolem 110.000 Kč, ale že ho napadlo, vzhledem k této situaci, že by oslovil nějakého leteckého učitele, zda by nemohl poskytnout své letadlo a neletěl sám, to bychom se pak mohli dostat na půlku ceny, přibližně. Říkám ano, určitě to zkuste. Čekám na další hovor a mezitím si počítám, zda to nějak dokážeme zaplatit. Brzy volá zpět, že vše sehnal a že za 56.000 Kč, zda mám zájem. Říkám, ať mi dá chvilku, že se ozvu.

Jak to udělat, jak to zaplatit, když je to pro mě tak důležité, ale zároveň ty peníze na to sama nemám. Volám kamarádce a radím se. Říká, že to je hodně peněz. Ano, je, ale já to seženu. Udělám sbírku. Říkala jsem si, že nemám co ztratit, ale že proto musím udělat vše. Když seženu 100 lidí, co mě přispěje 560 Kč, tak to prostě vyberu. Sepsala jsem zprávu a začala posílat na soutěžní rodiče z naší taneční školy, kteří Kajdu znají, i když ne všechny učí. V ten den, se pro mě zastavil čas. Během dvou hodin jsem měla peníze na účtě. Nikdo neřekl ne. Všichni se spojili a prostě se na to letadlo složili. Ty reakce všech, ještě teď jsem z toho dojatá. Ač se to stalo kvůli takové smutné události, bylo to vlastně strašně krásné a pro mě nejhezčí pocit, že jsem věděla, že to ta Kajda stihne.

A stihla. Vše vyšlo, dokonce letadlo i pilotovala a mohla se s tatínkem důstojně rozloučit.

Tenhle příběh nemá sloužit k nějakému obdivu, že já něco vymyslela, ale hlavně k tomu, že to bylo krásné gesto od všech těch rodičů a že i v téhle uspěchané době se prostě všichni na chvíli zastavili a společně udělali něco, co mělo obrovský smysl. Děkuju ❤️